Po přeplutí Biskaje jsme se krátce zastavili ve Španělském městě A Coruña. Konečně teplo. Trochu jsme se vyspali a brzo ráno, bohužel za mlhy, vypluli. Mlha je vždycky nepříjemná, obzvlášť na moři a ještě ke všemu za tmy. Na moři se špatně určuje její hustota a dohlednost.
Všichni tři, Já, Káťa i Petr jsme byli na palubě, sledovali okolí a snad ani nemrkli. V tom vidíme, jak se na nás řítí dřevěný dvojstěžník (ketch). Minuli jsme se o pár metrů a stihli jsme si akorát všimnout, že na palubě nikdo nebyl. Asi pluli na autopilota, nechápu, v takový mlze.
Se svítáním se mlha rozplynula a my mohli v klidu plout jižním směrem.
Další zastávka byla až v Portugalsku. Ve Viana do Castelo jsme přespali v rybářském přístavu a ráno zase vypluli. V přístavu v Porto jsme se vyvázali kolem jedenácté večer.
Je to jeden z dražších přístavů, což se místní personál snaží kompenzovat ranní roznáškou čerstvého pečiva. Pěkné, staré, ale hodně turistické město jsme si prošli, drahé, ale dobré portské víno ochutnali a ráno zase dál.
Peniche je nejzápadnější výběžek kontinentální Evropy. Přivítalo nás hejno asi třiceti delfínů. Neváhal jsem ani chvíli, vzal si brýle, šnorchl, kameru a skočil mezi ně. Úžasný zážitek. Asi dvacet minut jsem byl ve vodě s delfíny a vůbec jsem necítil, že má voda tak 17°C, až teprve na lodi se do mě dala zima. Ale stálo to za to!
Po noci strávené v neklidném rybářském přístavu plujeme dál. Poslední zastávkou na starém kontinentu je Lisabon. Osmého září připlouváme po nejdelší řece Pyrenejského poloostrova, Tajo, do Lisabonu. Podle Rudovy rady se vyvazujeme zadarmo naproti přístavu Doca de Alcantara. Ještě že tak. Těch 17 dní, co jsme zde strávili, by nás vyšlo pěkně draho. Čekali jsme nejen na počasí, ale protože nás opustil Petr, tak i na posádku. V pondělí 16.9. přiletěl můj kamarád a spolužák ze ZŠ, Jenda Blažek. Ještě devět dní nás počasí drželo v Portugalské metropoli.