Štěstí v neštěstí

Štěstí v neštěstí je kapitola o všech nepříjemných, hrozivých a neuvěřitelných příhodách se šťastným koncem, co se nám při plavbě a zejména při kotvení v zátokách přihodily. Doufám, že jich v budoucnu nebude mnoho. 

Naproti tomu, co se přeplavby Pacifiku týče podle rozhovoru s jinými jachtaři, měli jsme jednu z nejlepších a nejzajímavějších plaveb ze všech, byť zaručeně nejdelší, protože „70 dní“ musíme každému opakovat několikrát a stejně nám moc nevěří. A hlavně vůbec nechápou jak jsme to mohli vydržet a my zase vůbec nechápeme je. Vždyť přece mořeplavba a jachting není o sezení na lodi někde na kotvě nebo v přístavu. Skutečných námořníků, jako je Ruda, jsme na naší plavbě dlouhé zatím jen přes půl zeměkoule potkali velmi, velmi málo.

26.11.2020 Taiohae/Nuku-Hiva

Je pozdní odpoledne okolo čtvrté hodiny. Ano, pozdní, protože tady se stmívá v šest. Vracíme se z rybářského přístavu asi kilometr vzdáleného od naší kotvící Polky na rozkládacím člunu německé výroby „Banana-boot“ jako skoro každý den. Jezdíme na břeh, abychom si zašli do obchodu, natrhali nějaké ovoce, ale hlavně byli v kontaktu s našimi blízkými přes Wi-Fi v rybářské hospůdce. Dnes obzvláště, protože Veronika, naše milá přítelkyně se chystá rodit. Ráno jsme ještě pomáhali Chrisovi, anglickému jachtařskému dědečkovi, který žije na lodi sám se svou kočkou Moo, umístit zadní kotvu. Poté jsme v rybářské hospůdce vyřídili letenky na květen do Čech a ještě jsem si domluvil na zítra rybaření na moři s místním, podle mě nejlepším rybářem, tedy aspoň podle úlovků s jakými se vrací. Včera přivezl 22 a dnes 13 tuňáků žlutoploutvých 7-10 kilových. Mám s ním sraz v rybářském přístavu ve dvě hodiny ráno odkud vyráží téměř každý den a vrací se dopoledne. 
No a teď k té naší příhodě. 
Je pozdní odpoledne. Vesluju já, jako na pramici zády ke směru a Káťa mě naviguje, abychom se vyhnuli kotvícím lodím. Po asi tak polovině cesty kdy už je Polka vidět, tedy měla by být, říká Káťa „Kde je naše loď?!“, otočím se a ona nikde. Oba se na sebe zděšeně podíváme, adrenalin stoupá. Rozhlížíme se a vtom ji uvidíme asi o 300m dál a blíž břehu. S očima v sloup a s myšlenkami na to nejhorší vesluju co to jde, ale stejně máme ještě spousty minut a stovek metrů před sebou. Utrhla se kotva? Proč? Jak se blížíme tak už je vidět, že je loď přivázaná k mooringové bóji nějakého rybáře, který má svůj člun, asi kvůli opravě, zrovna na břehu. 
Kotvíme na opačném konci zátoky než je rybářský přístav, protože je tu větší klid a lodě převážně místních, což znamená, že na nich nikdo není. Úplnou náhodou a štěstím pro nás na jedné z nich zrovna někdo byl, jinak by Polka skončila na pláži. Prý viděl jak ji vítr snáší ke břehu tak skočil na člun a podařilo se mu ji, protože nebyl nijak silný vítr, přivázat k mooringu, který právě míjela. Štěstí v neštěstí. Dali jsme mu lahev rumu s velkými díky a po malé kontrole, jestli se loď zase neuvolní, jsme spěchali zpět k přístavu, kde před chvílí zakotvili naši známí Francouzi od kterých jsme koupili závěsný motor a o nichž víme, že mají věci na potápění. 
Co se stalo? Nemáme dostatečně dlouhý řetěz, i když mnohem silnější než ostatní. Používáme ještě kotevní lano a to se právě přetrhlo. Mimochodem, kontroloval a čistil jsem ho asi před třemi dny a vypadalo jako nové. Po předchozích nepříjemnostech na Kanárských ostrovech, kdy se lano předřelo o skály trčící ze dna písečné zátoky v Las Palmas, už dáváme lano jen do vody a ne až na dno. Tedy v hloubce 9-10 metrů, jako je třeba tady, maximálně 7-8 metrů. Nechápu vůbec, a to jsem ho ještě kontroloval, jak se mohlo přetrhnout. Nebyl ani žádný velký vítr. 
Večer byl celkem náročný. Zkontrolovat stav mooringové bóje, dole asi v šesti metrech pneumatika vylitá betonem a šíleně zarostlé staré lano. Přidělat a vyzkoušet závěsný motor, protože kdyby přišel větší vítr, bóji se nedá věřit. Je jen na rybářský člun. Odstrojit a připravit plachty kdyby bylo třeba a hlavně zůstat celou noc vzhůru a všechno hlídat. Jsme strašlivě blízko břehu a plachetnic kolem. Od jedné, když foukne špatný vítr, jsme asi tři metry. 
Teď je něco málo po půlnoci, skoro úplněk, takže aspoň dobře vidět. Asi za hodinu a půl půjdu vzbudit Káťu, aby zajela na břeh omluvit mě a vysvětlit rybáři naši situaci, aby tam na mě nečekal. A taky aby zjistila, jestli Veronika už porodila, pokud tedy na noc nevypnuli v hospůdce Wi-Fi. Zítra jsme domluvení s našimi francouzskými přáteli Brigitte a Guillaumem, že si po sedmé ranní zavoláme přes rádio jak a v kolik se půjdeme potopit a hledat náš řetěz a kotvu. Snad ji najdeme, je tady špatná viditelnost a písek už řetěz určitě zasypal. Musíme přikoupit 15-20 metrů řetězu, protože důvěru v kotevní lano jsme včera definitivně ztratili. 

Všechno dopadlo dobře. Kotvu s řetězem máme a Polka už je zase na svém místě. Další řetěz jsme zatím nesehnali, snad na Hiva-Oa, tak jsme kromě kotvícího lana přidali ještě dvě pojistná, abychom předešli podobným zbytečně stresujícím zážitkům. Člověk se pořád učí.