Nechce se nám tomu ani věřit, ale brzy to budou 3 měsíce, co jsme připluli do Francouzské Polynésie. Po návratu z prodlouženého výletu jsme se více spřátelili s rodinou rybáře Tonyho. Jemu je 67 let, je Tahiťan a na Nuku-Hiva žije 14 let. Celý život je rybář, a dobrej! Ukazoval nám fotky 200 kilových marlinů a 80 kilových tuňáků co ulovil. Odešel z Tahiti, kde se seznámil s Yvonne, svou ženou, protože ona je na Nuku-Hivě doma. Mají spolu dceru Heimeiani, které je 14 let. Je velmi chytrá, ve škole měla vyznamenání a chtěla by být doktorkou.
Na Vánoce 25. prosince jsem byl s Tonym na rybách a pak nás s Káťou pozvali na štědrovečerní večeři. Úlovek stál za to. 21 tuňáků žlutoploutvých, každý 10-15 kg. Tak má vypadat Štědrý den. Když se všechny ryby naporcovaly a prodaly, vyrazili jsme. Štědrovečerní večeře u stolu pod vonícím mangovníkem byla veliká hostina jakou jsme zažili naposledy v Panamě. Potom jsme si dlouho povídali. Vyprávěli nám třeba, jak jsou polynéské jazyky odlišné a vůbec si navzájem nerozumí. Jinak se mluví na severních ostrovech markéz, jinak na jižních, tahitština je úplně odlišná a Tuamotu, protože je mezi, má od každého něco, ale ostatním také nerozumí. Za dávných časů, když se tvořily jejich jazyky, se navštěvovali jen zřídka a proto se tolik odlišují.
Tony má taky jednu zajímavou teorii. Mění anody na motoru své lodi každé 3 měsíce, zatímco na Tahiti je měnil jednou za rok. Říká, že za to můžou hliníkové lodě, ty vytvářejí větší elektrolýzu a tak není dobré mít je kolem sebe. Jinak prý mizí anody rychle. Pomohl jsem mu je vyměnit a udělat nějaké opravy na lodi. Potom jsme poobědvali u stolu pod stromy, jakých je tady na pláži několik.
Zajímavé je třeba chození do školy. Do té se tady chodí pozpátku. Šestileté děti nastoupí do osmé třídy a až do třetí chodí tady na Nuku-Hivě, to je do 13 let. Do druhé a první třídy potom musí na Tahiti. Všechny děti z okolních ostrovů jsou tady na internátě a domů je rozváží loď nebo letadlo jen na prázdniny. Pozpátku se tady hrají i karty. Ale teď mi to došlo, jsme na jižní polokouli a tady se všechno točí opačně. Asi to bude tím, ale je to legrace. Partička místních bab, která se schází celkem pravidelně a mezi svátky ještě častěji v rybářské hospůdce, na zahrádce mastí karty. Hrají něco jako mariáš a počítají štychy, ale hlavně hrají proti směru hodinových ručiček. Občas se tam taky sejde místní učitel na tahitské ukulele se svými žáky, a to je pak zábava až do noci, jako třeba včera.
S Tonym jsem byl na rybách už několikrát a vždycky se stalo něco výjimečného. Dost jsem se od něho naučil. Třeba jak poznat podle hejna ptáků a jejich chování co za druh ryby je pod hladinou. Jestli bonito, tuna a nebo marlin. Bonito je tuňák pruhovaný tak 3-5 kilo, který se neloví. Tuna je žlutoploutvý tuňák 10-20 kilo a marlina, česky plachetník, doufám taky někdy ulovíme, ale ten mívá kolem 200 kilo. Jo a ještě se loví ryba wahoo, makrela solandrova, obvykle 20-40 kilová. Jednou už jsme měli na marlina nahozeno a ta návnada má skoro 40 cm. Jindy jsme zase ulovili žraloka. Měl dva metry a já poprvé držel žraloka v ruce. Má kůži jako kočka jazyk. Od hlavy je hladký a proti jako smirkový papír, zvláštní pocit. Za čtyři dny na rybách jsme ve dvou ulovili přes 70 ryb. Těch tři čtvrtě tuny tady místní snědí za pár dní. Jedna paní má asi velkou rodinu. Bere si 4O kilo, 3 tuňáky! Lidi tady nejedí, ale tak trochu žerou. Běžně si dávají k snídani steak, k tomu misku plátků syrové ryby a bagetu. Nesmí chybět „firi firi“, kobliha co vypadá jako pneumatika od kočárku a coca cola. Misku syrové ryby jedí jako salát nebo přílohu i k obědu a večeři. Je to z místních zdrojů a proto neskutečně levné. Už jsem asi psal, že kilo ryby stojí 100 Kč, stejně jako kilo a půl brambor, které se dováží.
Abych se ještě vrátil k tomu rybaření. Vyplouvá se v půl třetí ráno za úplné tmy. Za dvě hodiny, o půl páté, už svítá a to je chvíle, kdy se připluje na loviště. Je to asi 35 mil vzdálený podmořský ostrov, je v hloubce 50 metrů a kolem něho se tahají návnady a sledují ptáci. Jak říká Tony: „No birds, no fish.“. Většinou kolem 10-11 hodiny, podle úlovku, se návnady vytáhnou a začíná největší dřina celého rybaření. Zatímco ráno je hladina celkem klidná a dá se na zemi i spát, cesta zpátky je ve vlnách a to jsou někdy takové nárazy, že mám pocit, že si zlomím páteř. Ryby se pak filetují a prodávají až do večera. A další den to samý. Vůbec nechápu, jak to ten Tony v 67 letech může zvládat.
Začíná nám nový rok, a to na jižní polokouli znamená druhou polovinu léta. Ne že by se během roku nějak měnila teplota, ale dozrává více ovoce. Stromy sice plodí celoročně, což taky nechápu, na podzim je ovoce nejvíc, tedy hlavně v únoru. Už teď nás místní často pozvou na zahradu, když jdeme kolem, abychom si natrhali manga, avokáda, pomela nebo třeba karambolu.
Máme i nového kamaráda, jmenuje se Tarona a je to lovec. Chodí do hor lovit divoké kozy a prasata. Nemluví anglicky, tak se od něho učíme markézštinu. Někdy s ním půjdu na lov. Všechna divoká zvířata, co tu jsou, někomu utekla a zdivočela.
