Tarona je náš kamarád. Živí se jako lovec a sběrač a je synovec Yvonne. Nabídnul nám, že nás vezme do hor, kde si nasbíráme ovoce a zpátky pojedeme na koni. Máme si vzít batoh.
Brzo ráno jsme se sešli u něj, vypili kafe a vyrazili. Tarona nosí kovbojský klobouk, má dlouhé černé vlasy a vousy spletené do copánku, za pasem velký nůž, na zádech prastarý batoh a chodí bos. Hned za posledním stavením jsme zatočili po staré stezce do lesa. Ukázal nám mnoho zajímavých stromů a co všechno se dá jíst. Třeba teď už vím odkud pochází marshmallow. Pakájí je přes čtyřicet centimetrů velký zelený lusk rostoucí na stromě, pod kterým se sbírá z listí. Uvnitř jsou černá, tvrdá a jako fazole velká semena. Ta jsou obalena silnou vrstvou jakéhosi sladkého, dužnatého molitanu. Je to dobré, konzistencí a chutí připomíná zmíněnou americkou sladkost. Viděli jsme spoustu vanilky, ale žádné lusky, je prý moc sucho, škoda. Zajímavý je i strom, celkem nízký a s plody velkými okolo 30cm ve tvaru vejce. Vyrábí se z nich hudební nástroje nebo misky na jídlo. Cestou nahoru jsme ještě viděli mnoho banánovníků a avokád.
Asi po pěti kilometrech do kopce jsme dorazili k chatrči se zeleninovou zahrádkou, spoustou bylin a nádherným výhledem na zátoku. Zatímco my jsme odpočívali a kochali se, Tarona zmizel v lese. Po chvíli se objevil s koněm a batohem plným avokád a banánů, ten měl přes 20 kilo, vím to, nesl jsem ho celou cestu zpátky na zádech. Tarona osedlal koně, posadil na něj Káťu, řekl jí povely v markézštině, na které kůň slyší, že se jmenuje Taki a aby se jela projet po okolí. A tak vyrazila. Taki po pár desítkách metrů loudavé chůze pochopil kdo je tady šéf a odmítnul se pohnout. Ať ho Káťa pobízela jak chtěla, kůň stávkoval. Tarona musel nasednout na koně sám a gesty ukázat rozdíl v jednání mezi divokým lovcem a chechtající se dívenkou. Je to komediant a byla to veliká legrace. Za půl hodiny už ale jezdila, teda spíš chodila na koni celkem obstojně.
Když jsme se vraceli do Taiohae a Káťu po dvou hodinách už dost bolel zadek, zkusil jsem si toho Taki taky. Ke koním nemám moc důvěru a jezdil jsem na nich jen párkrát. Ale Taki mě překvapil. Reagoval na sebemenší pohyb uzdou a zrychloval i zpomaloval tak jak já jsem potřeboval. To se mi ještě nikdy na koni nepovedlo. Někdy musíme s Taronou vyrazit do hor znovu, ne však dřív, než sníme těch 30-35 kilo ovoce a zeleniny, co jsme si donesli.
