Pro toho, kdo nikdy nebyl v Africe, je to zpočátku trochu citlivé nejen k lidské důstojnosti. Ovšem když se člověk rozkouká, lehce vystřízliví. Je smutné, jaký je rozdíl žít mimo hlavní, neboli centrální osídlení. Mě to v podstatě připomnělo dětství, kdy zdi byly více oprýskané, obchody míň nacpané (blbostmi) a lidé míň obézní, ale měli k sobě mnohem blíž. Jako děti jsme si hrály na ulici s tím co zrovna bylo po ruce a myslím, že stejně jako místní děti jsme si spolu užívaly víc, než děti dnes vlivem mobilních telefonů a sociálních sítí, které zabíjí lidský kontakt obecně.
Zprvu na vás dýchne bída, ale po chvíli člověk pochopí, že to není až tak hrozné. Všichni vás s úsměvem zdraví a myslím, že stres ani neznají. Děti i v těch nejodlehlejších periferiích vypadají zdravě a spokojeně. Žebráci, pohybující se jen v centru, zřejmě patří pouze ke koloritu, než že by to byl odraz úrovně místních lidí. Ti tu stejně, jako když jsem byl malý, nesedí u televize nebo u počítače, ale setkávají se na ulici a povídají si.
Po pár dnech v Mindelu jsme se šli podívat do 10km vzdálené vesnice Salamansa, za lidmi, se kterými se tu Ruda spřátelil před 30 lety. Vybaveni starými fotkami a žabkami na nohou přecházíme hory v silném větru, po 3 hodinách scházíme do Salamansy, kde se díky vstřícnosti místních dozvídáme, že jejich potomci žijí v Mindelu ve čtvrti Chã de Alecrim. Všichni se na nás usmívají, ani nevím, ve které cizí zemi se mi tohle stalo. Zpátky jedeme autobusem.
Po nekonečné větrné bouři, kdy byl problém se dostat na člunu ke břehu, jdeme do čtvrti, kde by měli Antonio a Hermes bydlet. Ptáme se v místním obchůdku a potkáváme Emanuela. Ten se při pohledu na 30 let starou černobílou fotku rozesmál a řekl nám, že Antonio je jeho bratranec, ale dlouho ho neviděl, asi prý pracuje na lodi, co jezdí do Evropy. Jde nám alespoň ukázat rodný domek dědy Babáby, kde žije jeho nevlastní dcera. Babába byl rybář a později dělal hlídače rybářské lodi Ana Maria, na které je vyfocen.
V místních hospůdkách každý večer hraje živá hudba. Jednou jsme byli i na koncertě.
Zajímavá je místní autobusová doprava. Bez zastávek a jízdního řádu se každý dostane kam potřebuje. Mikrobusy stojí v Mindelu u tržnice a odjíždí až když jsou zaplněny. Jakmile odjedou, na jejich místo se postaví další. Stejně tomu je i ve vesnicích, kterými pomalu projíždí a zastaví každému kdo zamává. Jednoduché a účinné.
Zelenina, ovoce a bylinky se prodávají na ulici, kam je denně čerstvé přinášejí místní ženy ve škopcích na hlavách z hor, kde se pěstují. Nejpěstovanější ovoce je papája, která je někdy i větší než meloun. Čerstvý koriandr, máta, špenát a rukola jsou základ. Mrkev tu chutná po jehličí. Na ulici se také prodávají čerstvé ryby a kozí sýry.
Ještě zbývá vyřídit imigrační doklady a brzy můžeme vyplout.
