Dnes je to měsíc, co jsme v přístavu a téměř dva měsíce v Panamě. To známé španělské „maňána“ tady platí stejně jako všude na jihu. Všechno trvá strašně dlouho, jídlo, které máme objednané už dva týdny, nepřivezli ani na potřetí všechno, věci na rybaření jsem radši objednal ve Státech, tak uvidíme. Ráno jsme se v pravidelném hlášení novinek dozvěděli, že konečně ruší karanténu a otevírají i jiné obchody než ty s jídlem. Od 1.6. bude jezdit autobus do Colónu, tak snad nakoupíme co potřebujeme, s agentem domluvíme proplutí kanálem a konečně se pohneme.
Ovšem žádná výhra nás nečeká protože Galapágy a Kokosový ostrov, kam jsme se chtěli podívat, jsou pro nás nedostupné (nesplňujeme velmi přísné podmínky pro vstup jako třeba AIS systém, nebo záchod s nádrží). Naši první zastávku po Panamě proto plánujeme až na Márkézách, což je 3700 NM, pro nás 2-3 měsíce plavby. Musíme loď naplnit spoustou jídla a hlavně vody.
Ale to ještě není to nejhorší. Dozvěděli jsme se od jiných jachtařů, kteří už ve Francouzské Polynésii jsou, že kromě nepříjemné byrokracie nás čekají rozzlobení domorodí lidé bojící se „smrtelného“ viru, který přiváží jachtaři. Takže místo hudby a tance, vítají lodě klacky a kameny a vyhání je pryč, protože jejich jediný zdroj příjmu jsou turisté, kteří zmizeli, nemají co jíst a ze zoufalství vykrádají lodě. Doufám, že za ty tři měsíce než tam doplujeme my, se situace zlepší. Každopádně teď není doba úplně vhodná k cestování. My ale nemůžeme nic jiného dělat. Letět domů a vrátit se třeba za 6-12 měsíců a ještě tady platit loď, by bylo nad naše finanční možnosti. Musíme plout dál a doufat, že bude líp.
Svět se změnil, už nebude jako dřív…
